*****Our time is back*******

ČERVENÍ KŘIŽ 3 DÍL:ZAHADA

2. července 2006 v 20:15 | ELLA |  moje povidka-ČERVENI KŘIŽ
Záhada

"Proboha, holka jedna! Chápeš, že jsme měli hrozný strach!"říkal tata, když jsem se probudila."Jak to že jsi nám nic neřekla, byla si pryč 6 hodin!"Jenom jsem mlčela. Vlastně ani já nevím, kde jsem byla."Promluv si sní! Já už nemůžu," řekl matce tatka. "Broučku, kdepak jsi byla, mě to můžeš říct ne? A jak ses dostala domů? Proč jsi nám nic neřekla?"zeptala se tichým hlasem maminka."Mami, ani já nevím, kde jsem byla,"řeknu a podívám se na ní.
Věřila mi, určitě mi věřila, ale tatka to uslyšel a zakřičel:"Ty jsi snad pila ne?" "Tati, nech mě bejt, nic jsem nepila a vůbec co to maš za přectavy o mě? Jsem snad nějaká kurva, nebo jsem tvoje dcera?"co to blábolám, sakra že já jsem něco řekla. Tatínek jenom stal a pak cítím šílenou bolest na tvářích. Jenom koukám. Nikdy! Nikdy mě tatínek nebil ale tohle je moc, to že ja jsem řekla pravdu, za tohle mě bije. Běžím ven, slyším jenom vzadu křik rodičů, to nic mě nezajímá. Jdu radší do lesa.
Večer se vracím. Tatka sedí vedle televizi a tak od hluku televize nikdo mě neslyší. Pomalu a tichými krokámi vklouznu do domečku, uvidí mě jenom maminka. Nic neřekne. Vejdu do svého pokojíčku. To byla unavena procházka, prošla jsem podél řeky, pak jsem pozorovala ryby atd. Celkem jsem se zklidnila, ale tohle taťkovi neodpustím. Uvědomila jsem si, že tu voní kopretinami."Maminka je zlatičko,"řeknu šepotem a lehnu si na postel. Za hodku uslyším kroky tatínka, jak jde do pokoje. Fuch, můj pokoj minul. Pak za dalších 15 minutek slyším tichoučké krůčky maminky, jde ke mně. Vejde a zavře dveře za sebou, lehnu na břicho. Jakoby neslyším, že ona tu je. Položí svojí ruku na mý záda "Zlatí, to jsi dneska myslela vážně s tou kurvou?" "Ne mami ale, nekoukej se na mě tak divně jakoby nevěděla, že už nejsem malá holka, která si hraje s barbínky. Mami, už je mi 15 let a chápu, co říkám, to co jsme řekla taťkovi, to byly moje pocity, co cítím od něho!"vyprásknu to na ní, už nemůžu trpět, nemůžu. Slzy neudržím a vybrečím se jí na rameni. Za chvilku se na mě podívá a utře mi slzy "Zlatí, ale tatínek to tak nemyslel má o tebe strach.""Mami, nech toho, nechci nic slyšet," promumlám si pod nos, ale ona to slyšela. Lehnu si zpátky do postele, už je noc tichá noc. Da mi pusu na dobrou noc a odejde.
Ležím a promýšlím si celý den. Vzpomenu si ty nádherné oči, které jsem viděla."Čí? Čí?"Ptám se sama sebe, čí tak nadhrne oči mohou být. Nikdy je nezapomenu a toužím je znovu uvidět…
Už je ráno probouzím se a ani nevím, jak jsem usnula. Nandám si bačkůrky a vyjdu ven z pokoje. Potkám tatínka, mineme sebe hrozivými pohledy a pak se neudržím, rozesměju se, on to pochopí a nenechá mě. Dobře si spolu promluvíme a všechno vyjasníme."To je dobře že jsem se usmířila s tatkou" pomyslím si. Ráno je opravdu nádherné, nasnídáme se a jdeme se vykoupat v řece. U řeky blbneme, jak se dá, potápíme se, skáčeme, jsme opravdu skvěla rodina. Na cestu zpátky jdu lesem sama, řekla jsem rodičem, že potřebuji klid. Procházím se mezi stromami sem tam uvidím nějakého ptáčka nebo veverku. Najednou jakoby citím že mě někdo sleduje, otočím se, nikdo."To se mi jen zdálo."Ba ne ted jsem uviděla siluetu člověka. Proboha kdo to muže být. Jdu rychlým krokem a pak se prudce otočím. Uviděla jsem ženu, ano ženu. Ta žena nebyla z této doby, měla na sobě vyšívaný kimono a nevypadala ani mladě. Neviděla jsem její obličej, šla jsem bliž, otočila se. Měla nádherné černé oči, úplně černé oči, byl to pronikavý pohled a zároveň strašidelný. Vylekaly mě ty oči a běžela jsem k domečku. Pak jsem stála, něco mě zastavilo a kouknu zpátky. Zas ta žena. Promluvila na mě tichým melodickým hlasem"Tak to jsi ty Ema?"
Odkad ví, jak se jmenují, jenom koukám a pak zavřu oči, vítr se začne hrát s mýma vlasy jako tehdy ráno. Otevírám oči a už tu není, jakoby ona byla ten vítr. Jdu domu, proboha kdo ona byla a co chtěla odkad ví moje jméno. Když jsem vešla domu, podívám se do zrcadla, jsem bledá jako smrt. Leknu se sama sebe."At, mě nikdo nevidí! At, mě nikdo nevidí!"probíhá mi ve hlavě. Vlítnu do pokoje a lehnu. Za chvilku přijde mama"Zlatí, nejsi nemocna?""Ne, ne. Jenom mi není dobře"začnu lhat.""nemám ti něco přinést? Proč se ptám, hned ti přinesu čaj a jídlo""Diki mami, jsi zlato."Za minutku mam na stolku jídlo a horkou čokoládu."Mnamky."Kouknu na televizi, co tam dávají jenže za chvilku mě, to přestane bavit. Usínám. Probudím se pozdě v noci. Najednou vidím vedle okna malé světýlko. Šla jsem blíž a vidím Malého motýlka. Je to nádherný motýl jakoby byl kouzelný. Měl totiž zajímavé zbarvený, jakoby byl bílí, ale při tom bili nebyl. Nemůžu ho popsat, když se vznášel, tak za ním se vznášeli malé hvězdičky. "Je to nádherný motýl."Pak vzpomenu svůj dětský sen. Tehdy několikrát jsem viděla ten samý sen. Viděla jsem červeny křížek na každý straně měl jiný obrázek. Na jedný straně měl kapku vody, na druhy měl strom, na třetí měl vítr a na čtvrtý měl slunce. Uprostřed toho kříže byl malý žlutobílý křížek, ve kterém byla hvězdička.
"Auvajs"zakřičím, probouzím se pod oknem vedle topení. Bouchla jsem se loktem. Vstala jsem a šla dolu. Už je odpoledne, to jsem, ale lenoch pomyslím si a kouknu se po j rodičích. Rodiče odešli ven na procházku a to znamená, že můžu dělat, co chci. Za hodku jsem šla do lesa. Vzpomenu tu ženu, a najednou chci ji vidět a zeptat se odpověď, kterou hledám na dotaz který ani nevím. Musím jí vidět ted hned. Běžím na to místo, kde jsme se minuli. Čekám hodinu, ale nic není tu a tak úplně zdrcena jdu zpátky."Jsi snad blázen, kam to jdeš!"uslyším v hlavě. Strašně se leknu a podivám se okolo. Nikdo nikde, to se snad jenom zdálo. Pokrčím ramenem a jdu dál. Za chvilku mě začne křečovitě bolet dlaň. Citím se jako bych byla pronásledována, jako tehdy otočím se s nadějí, že uvidím tu ženu ba ne vidím černé oči. Jsou to zle černé oči z ztracených pohledem. Proboha dat to je ta bytost co škrtila. Strašně se leknu a běžím po spátku. TA bytost jedným mihem mě dohoní a chytí mě za krk. Začne mě škrtit, už nemůžu dýchat bezpomocně ho silně škrábnu do ruk. Pustí mě, ale byla jsem tak vysoko, že jsem spadla hlavou na kámen. Strašná bolest proline skrz hlavu. Ta bytost mě asi chtěla znásilnit, ale najednou moje ruka s bolavou dlaní se sama od sebe zvedla. Jenom koukám, protože s mý ruky svítí zářivé světlo. Bytost se lekne a odletí, letmo prohodí par slov jako"To si ještě splatíš. Proklínám tě……." To poslední bylo něco jako čarodějnice, už nevím. Pomalu stracím vědomí, mam strašný strach o rodiče, o sebe. Kdo mě tu najde.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 lolu5989 lolu5989 | 29. ledna 2007 v 9:33 | Reagovat

hezke...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama